|
"V Jiříkově na potoce stával
mlýn,
založil ho pradědeček
Antonín…"
Kdo by z dříve narozených neznal
tuto rozvernou písničku, na kterou se tančilo v rytmu polky.
Všude, kde se hrála a zpívala, si dosadili název své vesnice
nebo městečka.
Mlynářské řemeslo však nebylo
zdaleka jen romantika, ale především tvrdá a potřebná práce
pro výživu všech obyvatel. Brambory se u nás začaly pěstovat
pro spotřebu až za Marie Terezie kolem roku 1771. Tak hlavně
dlouho předtím a i potom se pěstovalo obilí pro výrobu
chleba a pečiva všeho druhu. To však bylo nutno napřed
semlít na mouku, která se dala zpracovávat.
Kdy byl postaven v Jiříkově
první vodní mlýn, se asi přesně zjistit nepodaří. Mlýnů
s různým pohonem se u nás nacházelo od počátku 17. století
celkem sedm. Čtyři vodní, dva větrné a jeden specielní.
Jedno je však jisté, první vodní mlýny byly postaveny a
mlely v dolním Jiříkově. Byly tam tři a podle toku potoka se
jim říkalo horní, střední a dolní (Ober, Mittel, Niedermühle).
První technicky dokonalejší
mlýny vznikaly na panství Šluknov již za vrchnostenství
Šlejniců v letech 1550 – 1618. Bylo to především v samotném
Šluknově a v sousedních Rožanech, dále v Království, Starých
Křečanech, Kunraticích, Fukově a snad i v Jiříkově. Po bitvě
na Bílé hoře v roce 1620 získal jako konfiskát panství
Šluknov v roce 1623 Wolfgang, hrabě z Mansfeldu. Kromě
ostatního i osm vesnic s 288 usedlostmi, z nichž jedna byla
Gergiswald (Jiříkov) s dvorem poplužním. Mlýn přímo uveden
nebyl. O jaké stavby tehdy šlo, si uděláme představu, dle
přiložené fotografie bývalého nejstaršího dřevěného
Obraz domu zvaném „Liessen Doisl“ od malíře
Kindrmanna z roku 1941
domu v dolním Jiříkově,
zvaném „Liessen Doisl“ z roku 1629 č.p. 82.
Obraz tohoto domu od malíře Kindrmanna z roku 1941 visí
v sekretariátu starosty na radnici. Stáří uvedeného domu
bylo badatelům o historii Jiříkova známo už koncem 19.
století (Lahmer). Z logiky věci tedy vyplývá, že žádná
dochovaná stavba, tedy ani mlýn, nebyla starší. Zřejmě také
proto, že za staletí prošly staré stavby ze dřeva několika
rekonstrukcemi a úpravami.
Mlýny v dolním Jiříkově vznikaly
v blízkosti Ritterbach (Jiříčky) ze kterého byly napájeny
pomocí mlýnského náhonu zvaného Mühlbach.
Stavěla je vrchnost jako mlýny pachtovní a poddaní museli
jako robotní povinnost dovážet dřevo na stavbu, speciální
pískovec na mlecí kameny až z Neustadtu, nebo udržovat vodní
náhon. Mlynář mlel zrno od sedláků a dodavatelů, které mu
vrchnost určila. Platit musel pachtovné, tak zvané mlýské
právo, ale i další poplatky, jako je vaječné, slepičí, žírné
a podobně. Doklad o takových platbách se dochoval z roku
1654 a 1663, kde jsou uváděni i mlynáři z dolního Jiříkova.
V druhé polovině 17. století
mlely v Jiříkově tedy tři mlýny, ve všech třech byla
zastoupena rozvětvená rodina Pohlů.
 Jednalo
se o mlýny malé, největší mlýny byly v Rožanech, celkem pět.
Protože Jiříkovský potok neposkytoval celoročně dostatek
vody, byly mlýny postaveny na takzvanou horní vodu. Mlýnské kolo neroztáčel proud vody pod kolem, ale
voda tekla do kapes ve věnci kola shora dřevěným žlabem -
vantroky. Vahou vody se kolo otáčelo. Byl to úsporný způsob
pohonu mlýnských kol, ale měl i své nevýhody. Tou bylo, že
musel být vybudován umělý mlýnský náhon od zdroje vody,
potoka, rybníka, aby se dosáhlo výškového rozdílu alespoň
3-4 metry mezi přítokem vody nad kolem a spodním odtokem do
strouhy od mlýna. Mlýny v dolním Jiříkově tento mlýnský
náhon měly také, a to pěkně dlouhý. Začínal na Rumburské
ulici u "Rybárny" kde se potok Jiřička (Ritterbach) za
mostem stáčí prudce vpravo a mlýnský náhon se napojoval
rovně. Pokračoval kolem dnešní hasičské zbrojnice, kde
postupně posílil od obtokové strouhy rybníka Ostrovní a
pokračoval pod silnicí, zadem kolem Besedy (Stadtgericht) a
pak už podél ulice Máchova k prvnímu, hornímu mlýnu č.p.
166. Od mlýna vedl dále až k rybníku pod Agrou. Odtud
pokračoval ke střednímu mlýnu č.p. 132 a dále pak až
k dolnímu mlýnu č.p. 103 poblíž Švédského sloupu. Část
náhonu od rybníka u Agry až po dolní mlýn lze dodnes
vystopovat, horní část je zasypána. Ulice podél náhonu se do
konce roku 1945 jmenovala Mühlgraben
– Mlýnská cesta.
O mlýnech Jiříkově trochu podrobněji.
Jako stavbou největší a
nejvýznamnější býval označován Dolní mlýn (Niedermühle)
(GPS 51°00'18.22"N, 14°33'44.09"E) v dolním Jiříkově, který
stával poblíž Švédského sloupu, pod domem č.p. 912
(Špičkovi). Zmiňuje se o něm listina z roku 1663 o zaplacení
čtvrtletního nájmu za poslední kvartál roku 1662
Trocha čarování a takto by
jsme se na Dolní mlýn dívali dnes. Vlevo dům Špičkových a
vpravo uprostřed je bílý mlýn
ve výši 7 zlatých, 11
grošů a 3 krejcarů. Vznik mlýna lze položit na začátek 17.
století, snad ještě za panství Šlejniců. Prvními mlynáři
v propachtovaném mlýně byla jedna z rodin Pohlů. Ti se
vyučili na panských mlýnech ve Šluknově a Rožanech, které
byly starší a větší. Že Pohlové v Dolním mlýně skutečně
působili svědčí následující události. Roku 1675 odešel
mlynář z Dolského mlýna na říčce Kamenici u Jetřichovic.
Tento kraj náležel k panství Clary – Aldringenů. Zřejmě se
Aldringenové nějak dohodli s Ditrichsteiny na panství
Šluknov a ti poslali do Dolského mlýna nového mlynáře,
Balthasara Pohla. Byl to asi čtyřicátník, šikovný chlapík a
pocházel z Dolního mlýna v Georgiswalde (Jiříkově). Dolský
mlýn si od vrchnosti pronajal a založil tam i rodinu.
Pohlové mleli v Dolském mlýně dlouho, po otci i jeho syn
Johann Christof, který mlýn od vrchnosti roku 1696 koupil.
Během staletí se majitelé měnili a též i
podmínky pro provoz mlýnů. Od konce 19. stol. se Dolního
mlýna ujímá rod Tischerů. Ve mlýně byla i pekárna a Karl
Tischer nabízí své služby před I. světovou válkou jako
mlynář i jako pekař. Po něm přebírá mlýn syn Wilhelm, stále
mlýn mele i peče, jak dosvědčuje inzerát z roku 1931. Mlýnu se posléze říkalo po majitelích „Tischermühle“,
jak je také napsáno na dobové fotopohlednici z třicátých let
min. století. Mlýn přečkal II. světovou válku i
první léta po ní. Ale celkovou devastaci starých dřevěných
budov v padesátých letech nikoliv.
Fotopohlednice - Mánesova
ulice vlevo dům Špičkových a vpravo uprostřed bílý dům je
dolní mlýn.
Všechny tři mlýny v Dolním
Jiříkově stály poblíž potoka Jiřička (Ritterbach) a tak
každý mlýn měl svoje napájení náhonu vodou
z přehrazeného potoka pokud v něm bylo dost vody. Pro dolní
mlýn č.p. 103 byl potok přehrazen jezem poblíž domu č.51
(dříve p. Choma) a náhon vedl od potoka k ulici Mánesova,
potom podle ní nad dolní mlýn. Nad mlýnem byl náhon
nejhlubší a dodnes jsou patrné boky koryta z kamenů. Pro posílení zdrojů vody pro mlýn byly koncem 18.
století vybudovány rybníky Studenáče. Díky tomu nebyl dolní
mlýn závislý jen na vodě z potoka a měl i vlastní zásobárnu
vody a také vodu z celé soustavy mlýnského náhonu od
vrchních mlýnů. Střední mlýn měl jez hned za domem č.p.19 v
Jiráskově ulici (první dům) a vedl směrem do Máchovi ulice a
na náhon se napojoval pod horním mlýnem.
Nutno dodat, že kolem Švédského
sloupu nad mlýnem vedla turistická cesta do výletních míst
v Sasku a osady Hempel. To by bylo, aby na frekventované
turistické cestě nebyla hospoda! A také že byla. U Švédského
sloupu (1704) proti domu č. 912 (Špičkovi) stál dům č. 102,
jinak hostinec „Zum Deutsche Landwirt“ (U Německého
rolníka) hospodského Augusta Rudolfa. Zde se posilňovali
nejen turisté, ale i rolníci pěnivým mokem po celodenní
dřině na polích. Zde se zřejmě také naposledy „posilnil“
punčochář J. Ihln, který 17. března 1890 nezvládl přechod
přes můstek náhonu, spadl do vody a utopil se.
Horní mlýn (Obermühle) (GPS
50°59'51.15"N, 14°34'05.08"E) je již zmiňován v listině
šluknovského panství z roku 1654 o odpuštění čtvrtletního
pachtu 2 guldeny, zřejmě v důsledku neúrody. Tehdy byl
mlynářem Elias Pohl, jeden z mlynářské rodiny Pohlů.
K tomuto mlýnu vedl náhon, dlouhý asi 500 metrů, od odtokové
a přepadové strouhy rybníka Ostrovní. Šel pod silnicí,
zadem kolem Besedy (dříve Stadtgericht) a pak podél uličky
Máchova (Mühlgraben) k hornímu mlýnu č. 166 (vedle č. 165
Relichovi). Rybník Ostrovní je nejstarší v Jiříkově, pochází
z 16. století a původně sloužil nejen jako požární nádrž,
ale i pro „ledování“. Led se uchovával v ledárně pod
rybníkem a sloužil pro chlazení potravin a nápojů, hlavně
piva.
Ve mlýně se vystřídalo několik
generací mlynářů, kromě Pohlů v něm mlel kolem roku 1850
Franz Salm. Před 1. světovou válkou tam byl mlynářem Franz
Röttig. Posledním známým mlynářem za 1. republiky až do roku
1945 byl Heinrich Stech, mlýn pak byl znám jako „Stechmühle“.
V Dolním Jiříkově za starých
časů často hořelo, protože stavby domů byly dřevěné a
svítilo se „otevřeným ohněm“ – louče, svíčky, petrolejky.
V roce 1833 vyhořelo v Dolním Jiříkově najednou sedm domů.
Mlýnům se však požáry vyhnuly, ale horní mlýn měl namále,
když 7. října 1909 vyhořela jeho stodola. Mlýn se podařilo
zachránit. Mlýn pouze mlel a o pečení chleba není nic
uváděno. Zanikl v padesátých letech minulého století, stejně
jako mlýn dolní. Dnes jej připomíná už jen masivní kamenná
podezdívka v Máchově ulici.
Na tomto kamenném základu stával Horní mlýn, náhon vedl
výš přes uličku nad
plechovou garáží a voda padala směrem k silnici
v místě asi 1 metr od branky,
kde zeď je dodatečně vystavěna .
Střední mlýn (GPS
51°00'02.88"N, 14°33'50.64"E) je připomínán rovněž v listině
a roku 1654 jako mlýn horní. Tehdy v něm byl mlynářem Georg
Pohl. Kolem roku 1850 byl mlynářem Johann Mildner. Zdá se,
že provoz mlýna za působení rodiny mlynáře Mildnera skončil
někdy na počátku 20. století. Před 1. světovou válkou už
nebyl uváděn jako mlýn v provozu, byl uváděn však stále jako
„střední mlýn“ a majitelkou se stala Marie Holfeld. K mlýnu
vedl náhon od rybníka pod Agrou, který je stále patrný. Do
rybníka ústil i náhon od horního mlýna, takže se do potoka
nevypustila zbytečně ani putna vody. Všechny tři mlýny měly
tedy vlastní zdroje vody a nemusely brát ohled na sousední
mlynáře. Střední mlýn č. 132 stával poblíž ulice Máchova,
mezi domy č. 134a č. 136 (p. Fodor, pí Kořínková) ve stráni.
Zde ve stráni stával střední
mlýn, v pozadí dům p. Mareše, nahoře ulice Mánesova, dole
pod strání ulice Máchova. "Bílá" čára vlevo
uprostřed je pozůstatek náhonu a
voda padala směrem k pravému dolnímu rohu, odkud pokračoval
náhon směrem k Dolnímu mlýnu.
Dnes jej nic nepřipomíná, jen
pár kamenů z podezdívky a stále znatelný náhon. Osud jej po
roce 1945 stihl stejný, jako dva předešlé. V padesátých
letech (1953) byl zbořen.
Kromě vodních mlýnů v dolním
Jiříkově byly v Jiříkově i mlýny další. Dva z nich,
jeden vodní a jeden větrný mají přímou souvislost se
vznikem obce Nový Jiříkov (Neugeorgswalde). Ta byla
založena majitelem šluknovského panství Filipem
Zikmundem z Dittrichsteinu roku 1681 západně od Starého
Jiříkova. Nebylo to náhodou, chyběli lidé pro obdělávání
půdy i řemeslníci, kteří tu předtím byli. Ale v důsledku
tuhé rekatolizace po událostech na Bílé hoře roku 1620 a
třicetileté válce, která skončila roku 1648, se situace
změnila. Mnoho starousedlíků protestantského vyznání se
raději odstěhovalo do sousedního Saska, než aby se
vzdali své víry. V naší blízkosti za hranicemi uprchlíci
značně zvýšili počet obyvatel např. v obci Neusalza-Spremberg
nebo Ebersbachu, vznikly tam i obce nové, jako Hernhut
(Ochranov). Místo nich byli pozváni k osídlení i poddaní
z německých území. Ditrichsteinové měli vliv na obou
stranách hranice. Nově příchozí osadníci dostali půdu a
že se stali katolíky netřeba zdůrazňovat.
Roku 1701 už měl Nový Jiříkov
rychtu, prvním rychtářem se stal Mathes Kade. K posílení
soběstačnosti nové obce byl zde za dozoru vrchnosti a
robotních povinností vybudován mlýnský rybník (Mühlteich) a
posléze i mlýn kolem roku 1730. Mlýn (GPS 50°59'23.65"N,
14°33'13.07"E) stál hned pod rybníkem,
dnes Duhák, měl mlýnské kolo na horní vodu jako mlýny
v dolním Jiříkově. Tím že mlýn stál hned pod hrází rybníka,
nemusel mít dlouhý náhon nad vodní mlýnské kolo.
Krásná fotografie Mühlteich
(Duhák) a mlýnu z přelomu 19. a 20. století. Mlýn je velký
dům přímo pod hrází a vodní kolo je v přístavku vpravo.
V roce 1771 za panování
císařovny Marie Terezie vyšel císařský patent o číslování
domů. Obec Nový Jiříkov měla samostatné číslování domů,
stejně jako Loučné (Wiesenthal). Mlýn byl pak veden pod
číslem popisným 43. Kdo byl prvním mlynářem, se nepodařilo
zjistit, kolem roku 1850 provozoval mlýn mlynář Anton Wehle.
Jako mlýn, který mlel mouku pro obec a okolí koncem 19.
století skončil. V roce 1849 došlo k sloučení obcí Starý
Jiříkov, Nový Jiříkov a Loučné a tak mlely především mlýny
v dolním Jiříkově. Ale podnikavost majitelů mlýna příšla
s novým nápadem. Mlýn sice přestal oficielně mlít, stal se
z něj hostinec a na rybník byly zakoupeny lodičky. Turisté
měli opět o místo pro zábavu a občerstvení postaráno a „kšefty“
se znovu pohnuly. Svědkem této proměny je i kreslená dobová
pohlednice (1898), prošlá poštou v červnu roku 1902. Tehdy
již byly v provozu lodičky na rybníce (Gondolteich) a
hostinec se jmenoval „Zum fröhl
Sänger“ – U veselého pěvce.
V období I. světové války (1914 –
1918) byla majitelem mlýna Kaschel Reinhold. Po válce a vzniku ČSR
v roce 1918 se stává majitelem a hostinským Wilhelm
Braunstein a mlýn – restaurace se jmenuje „Zur Mühle“
– U mlýna. Hostinec svůj název mezi válkami nemění, ale
v roce 1938 je již hostinským Adolf Rudolf. Mlýn – hostinec přečkal II.
druhou světovou válku do roku 1945. Potom, stejně jako řada
dalších domů, postupně zpustl, až jej stihl osud poslední.
V padesátých letech byl zbořen. Rybník existuje dodnes,
slouží pro chov ryb.
Kromě mlýna pod rybníkem „Duhák“
stál v Novém Jiříkově další mlýn, a to větrný. Větrné mlýny,
zvané „větráky“ mohly vznikat bez svolení vrchnosti. Ten
v Novém Jiříkově vznikl v roce 1760 (GPS
50°59'22.594"N, 14°33'50.648"E). Byl využíván především
pro podřadnější mletí, jako šroty a různé drcení olejnin a
semen pro výkrm hospodářských zvířat a drůbeže. Větrné mlýny
nebyly na rozdíl od vodních mlýnů příliš spolehlivé, pro
nestálost větru a počasí.
Větrný mlýn na poli kousek za
hřbitovem
Jedním z posledních mlynářů
v tomto mlýně byl mlynář Röttig, ale
který? Před I. světovou válkou měl Nový Jiříkov 77 čísel
popisných a Röttigů tam bylo sedm! Poloha tohoto mlýna je
přesně známa. Na staré fotografii Johanna Heineho (fotograf
a hodinář, náměstí č.4) z roku 1897 je vidět i větrný mlýn
asi 50 metrů jižně od zadního rohu hřbitova (na poli
mezi hřbitovem a hřištěm na mírném návršíčku) sto metrů západně za
současným hřbitovem. Jeho existenci zachycuje i dobová
pohlednice asi z roku 1899, s kostelem sv. Jiří v pozadí.
Tento větrný mlýn přečkal do počátku 20. století, kdy 12.
července1904 vyhořel a už nebyl obnoven.
Větrný mlýn v Novém Jiříkově za
hřbitovem byl dlouho od svého postavení v roce 1760 jako
„větrák“ v místě jediný . Další větrný mlýn byl postaven
v části Jiříkova, zvané Steig. Ještě dnes někteří
starousedlíci těm místům říkají „ Na Štajgu“ (z německého
Steige – stezky, pěšinky). Jedná se o část mezi ulicemi
Pražská a Teplická, blíže býv. Červenému konzumu.
Mlýn stával na gruntu domu č.
255 rodiny Wendlerů (GPS 50°59'7.243"N, 14°34'13.968"E). Byl
postaven roku 1845 a jedním z prvních mlynářů byl David
Wendler. Mlýn nepostavil on sám, ale jeho děd J. Buder
(zvaný Matze - Buder). Dům č. 255 i mlýn stávaly u
křižovatky ulic Teplická a Mělnická. Blíže k potoku a
konsumu bývala v č. 256 hospoda „Gambrinus“ (dříve p.
Voženílek, vyhořelo).
Samotný mlýn „větrák“ stál na
severní straně dosud nezastavěného velkého pole, otevřeného
západním větrům. Měl čtyřlisté větrné kolo, celý dřevěný,
podobného provedení jako mlýn v Novém Jiříkově. Oba mlýny
byly celé natáčecí, aby se lépe nastavily proti větru. Na
opačné straně větrného kola, šikmo dolů při zemi vyčníval
asi 5 metrů z pláště mlýna silný trám. Za něj, jako ramenem
páky, se celý mlýn natáčel řetězovým rumpálem. Ten byl
přibit k zemi kolíky.
Větrný mlýn na poli v
Mělnické ulici
I tento mlýn mlel především
obilné šroty, nebo z ovsa (něm. Hafer) hrubou mouku na
ovesnou kaši. Zřejmě i „presoval“ ovesné vločky. Od
postavení mlýna jej provozovala rodina Wendlerů, naposledy
Eduard Wendler, když 26. září 1907 mlýn vyhořel. Nikoliv
však i dům č. 255. Mlecí zařízení se zřejmě podařilo
zachránit, protože v roce 1930 je uváděn jako mlynář
Heinrich Wendler v č. 255. To už ale mlel určitě na
elektrický pohon.
Vedle domu si postavili
Wendlerové zděný přízemní objekt velikosti větší prodloužené
garáže. Stojí dodnes. V něm opravovala firmička Rothe a
spol. auta a motocykly, dle reklamy z roku 1931. Před
druhou světovou válkou se zde vyráběly i jednoduché pračky.
Dům č. 255 již nestojí, zanikl v padesátých letech.
Dům č.p. 255a v Mělnické
ulici
Ještě jeden mlýn, posláním
speciální, stojí za zmínku. V dolním Jiříkově stávala
cihelna Johanna Ullbrichta u samé hranice poblíž silnice do
Neusalzy (naproti čističce) V místě se nacházela po
vytěžení vhodné hlíny už jen špatná a nekvalitní. Tak byl
majitel vcelku rád, když o pozemek cihelny projevil zájem
rumburský podnikatel Julius Sommer. V roce 1909 pozemek pro
svůj podnikatelský záměr koupil.
Během krátké doby tam nový
majitel nechal zřídit vcelku moderní mlýn na kostní moučku
s elektrickým pohonem. Ta se používala buď jako hnojivo,
nebo se přidávala do směsí pro krmení drůbeže i vepřů.
Provozovna prosperovala velmi dobře, ale záhy se objevil
problém se sousedy v místě i ve vedlejším Sasku, zejména
osadě Hempel. Kosti, které se vykupovaly pro zpracování
z okolních restaurací, hotelů, ale hlavně řeznictví, se
vršily do hromad. Vezmeme-li v úvahu, že na některém
„materiálu“ dosud ulpívaly zbytky masa, které se kazilo, lze
si představit, jaký zápach se šířil do okolí zejména v létě.
K tomu miliony much a dalšího hmyzu, o potkanech nemluvě.
Stížností na provozovnu p.
Sommera na stolech úředníků kvapem přibývalo v Jiříkově, ale
hlavně u saských sousedů. Argumentem byl fakt, že podobné
obtěžující výroby se v blízkosti obydlí nemají povolovat.
Majitel se odvolával proti uzavření provozu s tím, že bude
zpracovávat kosti jen na podzim a v zimě. Ale stížnosti
stejně nebraly konce, protože hromady kostí zapáchaly stále.
Nakonec byla asi po třech letech výroba kostní moučky
nařízením zrušena a provozovna zlikvidována.
Zda začal pan Sommer podnikat jinde, není
známo. Místu, kde mlýn stával, se od té doby začalo říkat u
Knochenmühle,
což v překladu znamená u „Kostního mlýna“.
zpracoval Josef
Nedomlel
kostní mlýn zpracoval Josef Eder
doplnění a foto Petr Wittgruber
|
