Jiříkovské pověsti a historky

 Záhuba tygra Ferdy

Tento příběh z Jiříkova je podivuhodný tím, že není pověstí, ale pravdou pravdoucí. Městská kronika udává přesně kdy se to stalo: 26. srpna 1865.

Šli tři kluci přes pole od Nového do Starého Jiříkova. Měli dnes neobyčejně vážnou rozpravu. Však také včera viděli tygra! A to se věru nestává každý týden ani každý rok, aby do Jiříkova přijel zvěřinec s tygrem!
,,Já,“ povídá první z kluků, „já kdybych měl pušku, tak bych se nebál. To mu namířím mezi oči, střelím, a kde je!“
,,Já bych se nebál,“ druhý kluk na to, „ani kdybych neměl flintu. Stačí velký nůž. Jak by chtěl tygr na mě skočit namířil bych mu nůž na srdce, tygr skočí na nůž a je v tu ránu mrtvý.“
Třetí z chlapců nikdy nevynikal statečností. Neprokázal ji ani nyní. „Já myslím,“ ukázal na strom vzdálený několik kroků, „vešli bychom se tam všichni tři, tygr za námi nemůže a počkáme, až odejde.“
Ale to „odejde“ už nedopověděl.
„Kluci, tygr!“ vykřikl podivným přiškrceným hlasem, asi takovým, jako by opravdu uviděl tygra.
A on ho opravdu uviděl a teď druzí dva také. Velký, žlutý, pruhovaný, pomalu se k nim blížil přes strniště od města.
„Na strom!“
Možná, že to ani žádný nevyslovil, ale už tam byli všichni tři.
Tygr, když uviděl chumelení kolem stromu, zařval a rozeběhl se. Ale jak jsem řekl, kluci už byli na jabloni. Tygr přiběhl ke stromu, opřel se o něj, ten však držel. Vydal proto zvuk podobný zívnutí a ulehl u kmene stromu. Asi že počká.
Kluci na stromě byli tiší jako pěna, bílí jako křída a větví se drželi jako přilepení smůlou. Na štěstí jabloň byla stará, vysoká, rozložitá.
Šli vteřiny, minuty, minuty, vteřiny, až jeden z chlapců, kterému začala brnět noha, to nevydržel a pohnul jí. A jak jí pohnul, pohnul i větví a spadlo jablko – tygrovi přímo na hlavu.
Neptejte se, jak bylo klukům na stromě! Tygr vyskočil, chlupy se mu zježili, zařval –a představte si- rozběhl se a utíkal, odkud přišel. Za chvilku zmizel za strništěm.
Teprve za hodnou chvíli jeden zašeptal:
„Snad už bychom mohli…“
„Raději ještě počkáme,“ odpověděl stejně tiše druhý.
A čekali. A zrovna ne a ne, aby někdo šel okolo. Ale v tom třesk! Prásk! A bum! Jako když se ořechy rozsypou. A znovu třesk! A prásk! A bum! A znovu. A ještě kluci čekali.
„Tak teď snad už bychom mohli,“ ozval se třetí, když všechno dávno ztichlo.
„A poběžíme támhle k tomu stromu,“ dodal první.
Pomalu slezli, rozhlížejíce se hnali úprkem k druhém stromu – tentokrát to bylo hruška - k třetímu a tak dál až do Jiříkova.
Teprve tam mezi domky si oddechli.
„Ale měl jsem to nápad s tím jabkem, co?“ povídá první.
„To myslíš to jabko, co jsem já hodil na tygra?“ divil se druhý jakoby nic.
„Co mluvíte, do toho jabka jsem přece kopnul já,“ rozzlobil se třetí.
Začali se hádat přestali až na náměstí, kde byla hádka a rámus ještě větší…
Ano, asi před hodinou utekl tygr ze zvěřince, který před několika dny zavítal do Jiříkova. Utekl, proběhl ulicí a zmizel.
Když se za čtvrt hodinky vracejí, město bylo jako za stavu obležení. Na ulicích ani živá duše, dveře, vrátka, brány na klíč, jen okna – hlavně v patrech - plna. A v oknech, na střechách, ve vikýřích, za těžkými vraty domů – četníci, obecní policisté, financové, myslivci, členové střeleckého spolku, prostě každý, kdo měl pušku.
To bylo ono třesk, prásk a bum a znovu a znovu třesk a prásk a bum – dokud každý nevystřelil všechny náboje. A nyní se na náměstí hádali nad milým tygrem, kdo mu vpálil první a kdo rozhodují ránu, po které padl, kdo vlastně střílel už jen do mrtvého a kdo to v hospodě vystřelil okno.
A stranou, nedbám a neslyšen, naříkal majitel zvěřince, proč to jen dělali, proč ho nenechali pro Ferdu dojít, že to byl starý dobrák, mírnější než kočka, že i nohy už sotva vláčel, co on si teď bez tygra počne a ještě že bude mít opletačky s úřady. A patří mi to, zlobil se na sebe, proč já jen neposlechl starého Krtičku, který mi radil, abych do těchhle končin ani nepáchl.
Také kluků nikdo nedbal, nikdo je neslyšel a nikdo jim nevěřil.
„Bože, kde se ty děti naučily tak lhát,“ vrtěli hlavou maminky.
Ale kluci věděli své. A později po letech, čím více se na tygra zapomínalo a slavní tygrobijci jeden po druhém odcházeli do věčných lovišť, tím častěji vzpomínali. Ještě jako dědové vyprávěli vnoučatům o svém velkém dobrodružství. A vždycky, když došli k tomu, jak tři kluci seděli na stromě, každý z nich se odmlčel a pak začal:
„A v tom mě napadlo hodit na tygra jablko…“