Jiříkov je sice hezké, ale prosté, obyčejné městečko Šluknovského výběžku. Zato pověsti má tak zvláštní, že podobné  byste těžko hledali nejen v našem kraji, ale vůbec v Čechách. Tak třeba pověst o vzniku městského parku.

V místech, kde se dnes rozkládá městský park, býval dříve rybník na němž kvetly lekníny a stulíky, kde se třpytili tuční kapři i mihla hubená štika, z jehož břehů hledívali milenci za večerů za nocí na měsíček, tiše se koupající v jeho vlnách.

Provazolezec Krtička, který jednou v létě zavítal se synem do Jiříkova a uviděl rybník, dostal jedinečný nápad: provazolezecká produkce zakončená skokem do vody – to tu ještě nebylo, to je výkon hodný mistra Blondina!

Bylo to totiž v padesátých letech, kdy celý svět obdivoval francouzského provazolezce Charlesa Blondina, který několikrát přešel Niagarský vodopád…

Krtičkovi se hned dali do výroby plakátů, které hned na druhý den ráno ozdobily náměstí a ulice Starého i Nového Jiříkova. S údivem a podivem četli Jiříkovští:

POUZE DNES A ZÍTRA!

Po vzoru slavného ekvilibristy Blondina, který přešel po provaze Niagarský vodopád

MISTR KRTIČKA A SYN

Velká provazolezecká produkce nad rybníkem

VRCHOLÍCÍ DVOJSKOKEM DO VODY!

POPRVÉ NA EVROPSKÉ PEVNINĚ – V JIŘÍKOVĚ

Začátek o 7 hod. večer. Mladí, staří, přijďte všichni!

Vstupné dobrovolné

Večer bylo kolem rybníka plno, i když počasí se zrovna nevyvedlo. O půl osmé – neboť už tenkrát vládl zlozvyk přicházet na schůze později – Krtička mladší zatroubil na trumpetu a velká produkce začala.

Krtičkovi něco uměli, čest jim. Charles Blondin nad Niagarskými vodopády pouze přešel, Krtičkovi chodili, tančili, cvičili se stoličkou – přímo jakoby se pohybovali na parketách a ne na provaze. Nakonec se přiblížil i zlatý hřeb programu. Otec i syn rozeslali polibky na všechny strany a – hup do vody! Voda vystříkla a potlesk zazněl takový, že ho bylo slyšet po celém Jiříkově. Jenomže produkce nad rybníkem měla háček. Než provazolezci doplavali ke břehu a prodrali se rákosím, Jiříkovští se jeden po druhém vytratili – aby nemuseli platit. Když Krtičkovi mokří a zmodralí chladem  vylezli na pevnou zemi, stál tu jeden jediný kluk, který se chtěl stát provazolezcem a z plna uznával, že si  jeho ideálové krejcar  za svou poctivou práci zaslouží.

,,Nech si ten krejcárek,“ řekl starý Krtička, rozhlížeje se kolem  a polykaje hořkou slinu, ,, kup si za něj cukrový špalíček. Mistr Krtička je krtička, ale ne krkoun jako jiříkovští měšťané“

Pak se obrátil k synovi:

,,Běž se osušit a balíme, Jiříkov nás už neuvidí. A ten jejich rybník“ – provazolezec hodil rukou a zvýšil hlas - ,, ten ať se promění v bažinu a smrdí na celý Jiříkov, místo ryb ať se tam daří jen žáby, které nedají Jiříkovským spát, a komárů ať rodí, aby žrali jiříkovské hůř než blechy, vši a štěnice dohromady!“

Mistr Krtička domluvil, plivl daleko do rybníka a šel za synem. Ještě téhož večera skutečně z Jiříkova odešli.

A zlá věštba se počala příštím rokem skutečně naplňovat. Rybník vysychal a zarůstal, ryby mřely, žab a komárů přibývalo, večerní vítr roznášel po městě bahenní pach. Bývalá ozdoba města se stala jeho ostudou. A nic nepomáhalo, neboť jak se zjistilo, zmizel pramen, který rybník živil. I nezbylo nakonec než rybník zasypat a proměnit jej v park.

Tak si teprve po letech jiříkovští opět oddechli od žab, komárů a zápachu. Ale provazolezce ani jinou atrakci již neuviděli, pokud si za ní nezajeli do Rumburka, do Království nebo do Křečan. To se už mistr Krtička postaral, aby se poctiví umělci vyhýbali jejich městu na sto honů.