FRANZ DINNEBIER A BAVLNA

Při každé textilní výrobě vzniká různý odpad, nepoužitelný materiál ze zbytků příze, odstřižků, obalů z textilu. Navíc změny zakázek, zhoršená kvalita a zabarvení měly za následek nepoužitelnost příze jak na osnovy, tak útek. To platí zejména pro textilní výrobu z bavlny a tady se naskytla příležitost, jak na tom založit podnikání. V Georgswalde – Jiříkově bylo textilek dost a tak toho využil po I. svět. válce podnikatel z Georgswalde Franz Dinnebier s rodinou a bratrem. Zpočátku, ještě koncem I. svět. války, založili dílnu proti domu č. 682 v uličce – zkratce od hasičárny ke hřbitovu.

K tomu zakoupili asi tři lehké tkalcovské stavy z výběhu od firmy C. A. Roscher. Na to peníze ještě měli. A bavlněný odpad byl „za babku“, textilky se ho rády zbavily. Osnovy si nechali navinout, útek natočit na kanety (dřevěné cívky) u nějaké textilní firmy v Georgswalde a už se mohlo vyrábět.

Kvalita a zpracování bohatě stačily na úklidové hadry, prošívané rohožky. A že jich bylo potřeba hodně! Z poněkud lepšího materiálu se vyráběla tehdy běžná věc místo ponožek, onuce. Ty používali hlavně zemědělci. Ze zbytků po této výrobě se už nedalo tkalcovsky použít nic. Zbytky nití se upravovaly do chomáčů jako čistící bavlna, lidově zvaná „pucvol“. Bavlna na čištění se také vyráběla ze zbytků a ústřižků látek z textilních fabrik. Na speciální trhačce se hadry „rozcupovaly“ na bavlnu pro čištění nebo jako výplň do prošívaných rohožek. Práce byla, obchod prosperoval a Franz Dinnebier se rozhodl, že pro lepší sortiment z bavlny postaví fabriku novou. Peněz se ale nedostávalo a tak si půjčil u německé banky, aby mohl záměr realizovat. Místo pro stavbu vybral výhodně, hned vedle kobercárny Arno Müllera. Zřejmě dohodl kooperační možnosti s touto firmou a navíc, co by kamenem dohodil, byla fabrika na výrobu tkacích stavů C. A. Roscher.

V roce 1920 byla fabrika č. 908 postavena a tkací stavy byly umístěny tam. V původní dílně zůstala trhačka a výroba čistící bavlny a některé dokončovací práce, jako obrubování, prošívání i skladování. Z počátečního období pochází korespondenční lístek s firmou „Franz Dinnebier, Georgswalde, Baumwolle – Baumwollabfälle“ (bavlna – bavlněný odpad) z dubna 1920. Jediné české jsou první čs. známky emise Hradčany.

 Obchodování s bavlnou a přízí z ní se ukázalo jako výnosný obchod. Tak snaha nějak lépe zhodnotit materiál bylo jen otázkou času. Firma zakoupila od C. A. Roschera pár stavů na tkaní froté. Tkalcovští odborníci byli v místě a tak se výroba rychle rozběhla. V budově firmy Dinnebier se kromě froté ručníků, osušek tkala i látka na župany, ponožky, dámské šaty. Firma vydělávala, ale značná část zisku padla na splácení úvěru. Objevil se nečekaný problém – krize třicátých let. Obchod vázl, ale splácet úvěr se musel. Fabriku převzala asi v roce 1930 manželka podnikatele Emilie a původní dílnu posléze dcera Elsa.

Franz Dinnebier se pustil do úplně nečekaného podnikání, aby posílil finanční situaci. V dolním Jiříkově opět uvedl do provozu kostní mlýn č. 869, který kdysi (do r. 1914) provozoval Julius Sommer z Rumburku. Pro šíření zápachu však musela být výroba zastavena. Nová technologie umožňovala provoz bez potíží a tak až do roku 1938 zde mleli kosti jako hnojivo i jako součást krmných směsí. Ale stejně celkově finance nestačily, navíc napjatá atmosféra se sousedním Německem, která v září 1938 vedla k odstoupení českého pohraničí.

 V roce 1938 se majitelem tkalcovny stává věřitel – Deutsche Volksbank. Fabrika však běží dál pod názvem „Mechanická tkalcovna Franz Dinnebier“, vedení se ujímá blízký z rodiny Walter Dinnebier. Ovšem s dodatkem v záhlaví názvu firmy Komm. Ges. (Kommission Geschäft). Firma se tedy stala obstaravatelem obchodů a finance kontrolovala banka. Tak to šlo až do konce II. světové války v květnu 1945. Po válce fabriku převzaly České vlnařské závody (asi omylem) a až po znárodnění v roce 1948 Seba, bavlnářské závody, Tanvald. Kvalifikovaní pracovníci byli odsunuti, kooperační vztahy zpřetrhány a tak to dopadlo jako v sousední kobercárně Arno Müller. Stroje byly odvezeny, nepotřebné sešrotováno. Budova fabriky byla od roku 1954 využívána jako administrativní pro JZD a statky, když byla sousední kobercárna rekonstruována na kravín. Po vybudování nového kravína v Novém Jiříkově v 70. letech chov dobytka v tomto koutě města ustal. V budově bývalé tkalcovny Franze Dinnebiera se začala chovat drůbež, hlavně kuřata. Chovaly se především bílé leghornky a do podvědomí obyvatel Jiříkova se zapsala jako „slepičárna“. Budova fabriky byla stejně jako sousední kobercárna koncem 80. let zbourána. Dílna u hřbitova proti č. 682 stojí dodnes. Po roce 1945 se tam např. vyráběly drátěné ploty, prováděly kovářské práce, sloužila jako mechanická dílna nebo garáže. Změnila více majitelů a dnes je soukromým majetkem. Až půjdete někdy zapálit svým drahým na hřbitov svíčku a spatříte tu přízemní dílnu, snad si vzpomenete i na tento příběh z historie Jiříkova.

	Josef Nedomlel, Jiříkov 2018	Použité fotografie Petr Wittgruber