SLÉVÁRNA BAREVNÝCH KOVŮ GROHMANN

Dnes už většině obyvatel Jiříkova tato slévárna vůbec nic neříká. Zřejmě jen ti, co byli prvními osídlenci v letech 1945 -1958 vědí, kde slévárna Grohmann stávala. Dodnes mezi námi žijí ale někteří, co se tam po II. Světové válce vyučili slévačskému řemeslu. Tak pojďme na exkurz o té firmě postupně.

Johann Grohmann, zakladatel firmy pro odlévání hliníku a barevných kovů byl občan Georgswalde – Jiříkova a vyučil se řemeslu. Rodina bydlela v horním Jiříkově č. 354 a zde také začal v roce 1930 podnikat. Po I. světové válce přišel k praktickému využití nový materiál – hliník. Pro jeho nízkou váhu se uplatnil v automobilismu, letectví i pro součástky textilních strojů.

Zakladatel firmy Johann Grohmann		Johann Grohmann s manželkou Hedwig

 V případě firmy Grohmann se však nabízela další možnost využití. Slévárny litiny firem Roscher v Georgswalde a Thiele v Rumburku pro výrobu tkacích stavů potřebovaly trvanlivé modely pro výrobu odlitků. Dřevěné modely měly pro rostoucí výrobu nízkou životnost, a tak hliník se stal pro svoji slévatelnost a dobrou obrobitelnost ideálním materiálem. Tehdejší stroje měly ještě mnoho rotačních dílů uložených v kluzných ložiscích z bronzu. Tak odlévání náhradních dílů, dílů pro čerpadla z barevných kovů byly další možností pro šikovné slévače. Navíc opotřebené součásti z barevných kovů i hliníku se daly znovu použít přetavením.

První vizitka	Začátky v roce 1930	Zaměstnanci před 2. sv. válkou

Dřívější základní materiály pro výrobu forem pro odlévání kovů byly polokřemičitý písek určité zrnitosti, sušený drcený jíl, grafit a voda. Vhodným poměrem uvedených složek se dala namíchat výborná formovací směs. Lilo se takzvaně „na syrovo“, nebo se formy přisoušely, aby tekutý kov lépe zaběhl a byl hezký povrch.

To všechno museli ve firmě Grohmann dokonale ovládat, aby obstáli v konkurenci. V podnikání pomáhala rodina i příležitostní pracovníci. Firmě se dařilo, vydělávala, a tak se J. Grohmann rozhodl ji rozšířit. V roce 1935 proto koupil v sousedství dům č. 353, zděný a dosti velký (viz. Mapka). Býval to totiž kdysi hostinec se sálem „Zur Weintraube“ -  U vinného hroznu. Kdysi jej provozoval Johann Rottig, ale po I. Světové válce však provoz ustal, zřejmě z konkurenčních důvodů. Jako fungující hostinec se potom již neuvádí.

 Z objektu se po rekonstrukci stala slévárna „ Johann Grohmann“, byli přijati další pracovníci. To jak formíři, tak na výrobu jader, tavení i pískové hospodářství. Tavilo se v grafitových kelímcích koksem s přifukováním vzduchu. Váha kovu v kelímku byla si 30 kg dle druhu kovu, odlévalo se ručně buď solo z pánve nebo ve dvou. Zaměstnáno tu bylo asi 15 – 20 lidí.

Objekt slévárny z roku 1934
Díky píli a schopnému vedení se ve firmě podnikání dařilo, i když krize v polovině třicátých let bušila na dveře fabrik všude. Jako řemeslně dobrá slévárna občas odlévala i umělecké předměty, tak zvané „kunstštyky“. Byly to různé hliníkové dekorační předměty i znaky. Tak se dochoval i umělecky zpracovaný znak města Georgswalde – Jiříkova se signaturou výrobce (viz. Obr.) Skutečný rozměr znaku je 34x26cm, na rubu je značka výrobce – čtvereček asi 1x1cm s písmenem G a poznámka: „Urheberrecht bei Grohmann Kunstguss“ – Autorské právo firmy Grohmann, umělecký odlitek. Tyto odlitky byly číslovány.
Celkem bez větších problémů firma prosperovala až do počátku roku 1939, to už Sudety patřily k Říši. Pak se projevily nepředvídané potíže. Mladí muži po vyučení i ti o něco starší, co už byli na vojně, znovu narukovali. Tentokrát do Wehrmachtu. V polovině března, 15. 3. 1939, německá vojska obsadila Čechy, byl vyhlášen Protektorát Böhmen und Mähren. Fabriky se přeorientovaly na válečnou výrobu, všechen materiál byl přísně evidován. Celkem to stále v podnikání slévárny šlo až do konce roku 1940, protože „Říše vítězila na všech frontách pro Evropu“, jak hlásal protektorátní slogan. Válečná léta ubíhala, začaly chodit smutné zprávy o padlých vojácích z Georgswalde – Jiříkova. A objevil se nový fenomén – totálně nasazení a váleční zajatci. Byli i zde v Jiříkově, různě nasazováni do fabrik, zemědělství. Zda nějací nasazení nebo zajatci pracovali u firmy Grohmann, se nepodařilo zjistit. Ale třeba v kovárně Münzberg (JAWA) byli nasazeni na práci sovětští váleční zajatci.    Slévárna Grohmann dožila za provozu konce války v roce 1945, aby pak nastaly rozhodující společenské změny.
V těchto místech stávala firma Grohmann

   Po krušných válečných letech za působení tehdejšího Okresního výboru Šluknov (do r. 1950) musely být realizovány nepopulární úkoly. Odsun německého obyvatelstva, konfiskace majetku a do toho přicházeli noví osídlenci. Do firem byla zaváděna tzv. Národní správa. V případě slévárny Grohmann byla výměrem okresní správní komise ve Šluknově zavedena Národní správa ke dni 21. 7. 1945. Prozatímním správcem byl Karel Štěpán ze Šluknova. Aby byl umožněn rozjezd výroby, byli povolání někteří původní němečtí odborníci, stejně jako třeba do slévárny u Roschera. Ti pak podle okolností mohli být vyloučeni z odsunu. Výměrem Okresního národního výboru z července 1948 přešla národní správa slévárny na Severočeskou armaturku v Ústí nad Labem. Ani ne za rok na to v dubnu 1949 byla vyhláškou ministerstva průmyslu začleněna do Severočeské armaturky i majetková podstata slévárny J. Grohmann.

 V roce 1951 byla do bývalé slévárny Grohmann přestěhována slévárna barevných kovů firmy Julius Winkler z Varnsdorfu (poblíž pošty).

Události šly dál, ze Severočeské armaturky byla vyčleněna Varnsdorfská armaturka. Pod tu přešly jiříkovské firmy Böhme, Ulbrich, Junker, aby pak v roce 1955 přešly pod ministerstvo zemědělství jako již známá „Armaturka“. Slévárny Grohmann se to netýkalo, byla nadále součást Varnsdorfské armaturky. Bylo tu tehdy zaměstnáváno asi 25 lidí.

 V padesátých letech se v „Gromance“ učili pro fabriku na tkalcovské stavy Textilstav někteří jiříkováci, aby zvládli techniku odlévání hliníků. Bylo to třeba pro potřeby modelárny a modely zase pro slévárnu šedé litiny. Byli to třeba pánové Skramužský Mir., Švec Mir., Glos Frant., Hrouda J. Někteří z nich pak pracovali ve fabrice na stavy až do důchodu. 

V domě č.p.354 bydlel majitel firmy		Mapa

  Dny slévárny „Grohmann“ však byly sečteny. Při další delimitaci se naopak stěhovalo z Jiříkova.  V září roku 1958 byla slévárna přestěhována do bývalé firmy Zimmer ve Varsndorfu. Areál již bývalé slévárny byl předán Státním statkům. Po letech chátrání a konečné demolici definitivně „ zavřela voda“ nad touto firmou v Jiříkově.

 Osud však chtěl všemu jinak. Pomiňme politické pozadí poválečného vývoje u nás a v Německu.  Faktem zůstává, že slévárna Grohmann znovu vstala z mrtvých. Bylo to v roce 1954, kdy Johann Grohmann v Německu znovu založil huť na hliník „ Julienhütte“ v Bisingenu (Bádensko- Württenbersko). Novou firmu vedl dlouho a úspěšně. V roce 1991 a posléze v roce 1997 se ujímají vedení firmy jeho blízcí Hans-Peter a posléze Wolfgang Grohmannovi. Jejich podnikatelským cílem se stalo vytvoření komplexní firmy, která by nejen odlévala odlitky, ale prováděla obrábění i montážní práce. Tak by mohla sestavovat i různé skupiny a celky. Za tím účelem byly zakoupeny v roce 2006 a 2008 haly pro obrábění a též výrobu tvrzené litiny.

Až někdy náhodou v horním Jiříkově vstoupíte do míst, kde slévárna stávala a zakopnete o cihlu, budete se podivovat, co tam stávalo. Pak vzpomeňte na slévárnu Grohmann a její osudy.

		Použité logo, fotografie majitele firmy a budovy pochází z firemního propagačních materiálů firmy Johann Grohmann Gmbh  a  Co. KG
	Josef Nedomlel, Jiříkov 2017
		Použité fotografie Petr Wittgruber