O soše svatého Jana Křtitele na Jiříkovském potoce

Poblíž mostu přes potok Jiřičku na náměstí v Jiříkově má své místo pískovcová socha Jana Křtitele na kvádrovém podstavci. Před počátkem rekonstrukce mostu v září 2010 byla socha i s příslušenstvím převezena do restaurátorské dílny v Krásné Lípě. Až bude znova postavena na své místo, bude obyvatele Jiříkova zajímat nejen její původ a stáří, ale mnohé i kdo ten Jan Křtitel byl.

Podle evangelia žili v Judských horách kněz Zachariáš se svojí ženou Alžbětou, příbuznou Marií z Nazaretu. Manžele dlouho trápilo, že nemají děti. Jednoho dne při modlitbě se zjevil Zachariášovi anděl Páně a řekl mu, že bude mít syna jménem Jan a bude předchůdce Mesiášovým.  I stalo se, vůle Boží se naplnila a 24. června začátkem 1. století se jim narodil syn Jan, budoucí Jan Křtitel.

Jak praví Písmo, když Jan dospěl, odebral se na poušť, aby se tam odříkal a připravoval se ke službě Bohu. Žil asketickým životem, nosil oděv z velbloudí srsti, přepásaný koženým řemenem. Živil se kobylkami a medem divokých včel. Bůh ho posléze povolal, aby putoval po Judské zemi a kázal o blížícím se příchodu Vykupitele. Kde je ten slibovaný Spasitel, ptali se lidé. Je mezi vámi, odpovídal, bude poznán. Ti, kteří mu uvěřili a následovali ho, křtil vodou z řeky Jordánu. Tím očistil jejich duši jako znamení víry ve Spasitele.

Když jednou opět kázal na břehu Jordánu, přišel z Galileje člověk, ve kterém rozpoznal Ježíše Krista a pokřtil ho. Jan ho představil lidu jako syna Božího slovy: „ Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa; následujte Ježíše!“

O Janovi dozvěděl se i král Herodes a pozval ho, aby si poslechl jeho kázání. Jan mu však vytkl, že žije v hříšném svazku se svou ženou Herodiodou a její dcerou Salome. Ty odloudil svému bratrovi Filipovi. Herodes se rozlítil a nechal Jana uvrhnout do vězení. Ale bál se mu více ublížit, lid ho měl v oblibě a byl pokládán za proroka. Záští ale zaplála Herodiada. Když jednou Herodes slavil narozeniny, požádal Salome, ale zatančila. Za krásný a smyslný tanec král slíbil, že jí splní vše, oč požádá. A ona požádala: „Chci Janovu hlavu.“ Matka ji totiž navedla. Král se sice zarmoutil, ale aby neztratil tvář, dal Jana ve vězení stít. Kat donesl hlavu na podnosu dívce a ta ji poslala matce. Stětí, od Římanů převzatý způsob popravy, byl pro židy potupnou smrtí. Učedníci Janovi podle tradice pohřbili jeho tělo v Sivasu. Tolik tedy legenda o Janovi Křtitelovi a jeho tragickém konci.

Svatý Jan Křtitel je vcelku pozitivní světec a i církev jej kdysi přijala s novým obsahem, oslavou jeho narození. To nahradilo původně pohanské svátky slunovratu.

Jiříkovská socha Jana Křtitele je zhotovena v životní velikosti z jemného pískovce a kvádrovitý podstavec s nápisy rovněž. Je vysoký 1,9m o stranách 0,7 x 0,7 m. Má všechny znaky (atributy), jaké tato socha má mít. Je to beránek u nohou, hůl, nahoře zakončenou křížkem a v předu bývá nápis „Ecce agnus Dei“ („Hle beránek Boží“). Jiříkovská socha však nemá tento nápis v latině, ale v němčině. Je umístěn v oválu na přední straně podstavce: „Bereit den Weg des Herrn ebnet Seine Fusz steige“. Přeloženo to znamená toto: „Připravte cestu Pána a urovnejte jeho stezky“.

Na zadní straně podstavce je vytesán datum postavení sochy – 2. června 1834. Je tam uvedeno i kdo dílo zaplatil, Johan Baptista Röttig. Sochu s podstavcem zhotovil sochař Josef Salm z Nových Křečan (Neu Ehrenberg) pro město Georgswalde (Jiříkov).

Se sochou, podstavcem a základy se předtím naposledy manipulovalo v roce 1931. Svědčí o tom nález lahve mezi základovými kameny, která byla při rozebírání základů na podzim 2010. V lahvi byl list stočeného papíru a něm toto sdělení. Tato socha byla od 20. do 27. října 1931 renovována od – Johann Töppel, Franz Hesse, zedníci a Helmut Richter, pomocník (přeloženo z němčiny). Láhev je z tmavěhnědého skla (na pivo) s patentním porcelánovým uzávěrem na gumičku.  Ten byl ale téměř rozpadlý a uzávěr je bez firmy.  Zato lahev má lisovanou vystouplou firmu tohoto znění: „KARL ALBERT, WIESENTAL“.  Pan Karl Albert byl hostinský restaurace „U Severní dráhy“  č. p. 2 v Loučném u nádraží kousek od hranic.

A tak až se zase bude socha a podstavec ustavovat na nové místo, bude vhodné také do trvalé schránky něco budoucím pokolením vložit. Určitě si to jednou se zájmem přečtou, jako my dnes. Snad to bude za padesát, či sto let? (Bohužel se tak nestalo… a 26. listopadu 2011 byla opravená socha požehnána - P.W.)

Za přečtení a přeložení starých nápisů děkuji p. Natálii Belisové, autorce krásných knížek o Děčínsku.